Když se malý Ernesto 9. února roku 1932 v italském Cambiagu narodil, nikdo nejspíš nepochyboval o tom, že se jeho život bude ubírat v otcových šlépějích. Rodina se tehdy živila zemědělstvím, a tak i malý Colnago ve chvíli, kdy zesílil natolik, aby mohl pracovat, naskočil do procesu a rodičům pomáhal. Touha po technice jej však již v útlém dětství táhla do dílny, i když nejdříve na rodinném hospodářství, kde se opravovaly zemědělské stroje a náčiní. První zkušenosti s kovem tak získal zde, a mnohdy za to musel dospělým dělníkům platit moukou, aby ho nechali rozpálit ve výhni kov a ten následně zpracovat podle potřeby.
Ve třinácti trochu zalhal u náboru pracovních sil do továrny na kola Gloria – minimální věk pro možnost zaměstnání dětí tehdy totiž byl 14 let. Dostal se do svařovny s úkolem připravovat trubky na stavbu kol. Současně se začal věnovat i závodění. Jeho kariéra, kde podle svých slov dokázal zvítězit i na prvním vlastním navrženém rámu, netrvala tak dlouho, jak by si Ernesto představoval. Po pádu na závodě Milán-Busseto, kde si v roce 1951 vážně poranil ruku, se jeho aktivita začíná ubírat trochu jiným směrem.
Již za rok otevírá svůj první obchod s koly, aby se díky píli a potřebě větších prostor následně stěhoval v roce 1954 do většího. A právě zde nechává vzniknout prvním rámům pod vlastním jménem. Tato práce ale byla jen jednou z jeho vášní, tou druhou byly závody. Současně se tak věnoval klasické „mechaničině“, nejprve jako zástupce hlavního mechanika Faliera Masiho v týmu Nivea, aby pak nastoupil jako šéf týmu mechaniků u Molteni. Pokud čtete, kolik budoucích slovutných stavitelů se mohlo od Colnaga učit, za všechny Gianni Motta nebo Eddy Merckx, zjistíte, že velká část silničářské „klasiky“ nese jeho DNA.
První velké vítězství na rámu Colnago dosáhl v roce 1957 Gastone Nencini, když ovládl italský klenot Giro d‘Italia. Z dalších pak můžeme hned o tři roky později zmínit olympijské zlato z Říma v podání Luigiho Arientiho. Kolem roku 1970 mění značka své původní logo s vyobrazením dravce držícího šíp na současnou siluetu trojlístku s podkladem olympijských barev. Samostatnou kapitolou je spolupráce Colnaga s již zmiňovaným Eddy Merckxem, která posunula oba muže a vlastně i celý svět silniční cyklistiky o notný kus dopředu, zejména v ohledu geometrií a samozřejmě i variací na téma aerodynamika. Vždyť Merckxův rekord v hodinovce na dráze na speciálu Colnago vydržel celých 28 let.
Colnago však nebyl průkopníkem jen ve zpracování oceli, i když jeho rámy Master a Arabesque se prodávají doposud, ale i jako jeden z prvních začal v osmdesátých letech koketovat s dalšími materiály, jako je hliník a titan. V tomto období vzniká zřejmě nejzajímavější konstrukce Bititan s dvěma souběžnými spodními titanovými trubkami. Opomenout ale nesmíme ani karbon, vždyť první prototyp CX Pista, tedy dráhový speciál, představil Ernesto v roce 1981 na výstavě v Miláně. Zde ovšem doplňme, že na práci s karbonem nebyl vždycky sám, tento materiál si přímo říkal o dokonalého odborníka. A tak vznikly rámy, na kterých se nepodílel nikdo menší než další italská ikona Ferrari. Kromě monocoque staveb proslul Colnago i specifickou konstrukcí karbonových rámů stavěných do spojek – nezapomenutelné modely k jubilejním rokům fungování značky jako C50, C60 a C64. Až poslední z jubileí, model C68, opět vsadil na monocoque konstrukci.
Exkluzivitu značky ale prezentuje ještě jedna důležitá věc, a to že na její fungování až do roku 2020, tedy do svých 88 let, dohlížel sám zakladatel. Teprve před nedávnem se stala majoritním vlastníkem skupina Chimera Investments. Ve stejném roce pak Colnago získalo i poslední skalp, který mu chyběl, a to vítězství na Tour de France (Tadej Pogačar). Předchozí vítězství Eddyho Mercxe byla totiž sice také dosažena na strojích z Ernestových dílen, ovšem s jinými logy.
Zdroj: Eda Pinkava ivelo.cz
