Když se rozevřou křídla kované brány, kterou samozřejmě zdobí trojlístek, vstoupíte do míst, která vás mají co nevidět přesvědčit o tom, že čas je i v této uspěchané době jen relativní veličinou. V zahradě šumí vzrostlé palmy, markýzy nad okny v prvním poschodí vily tvoří příjemný stín a sklepení je tmavé a posvátně tiché. Tři muži, kteří tu jsou snad od počátku věků, stojí v montérkách v klidném soustředění, každý u svého ponku a pracují se špachtlí, svěrákem a pilníkem, nářadím, jež byste u tak exkluzivního zboží, na kterém tu pracují a co stojí tolik peněz, možná nečekali. Pracují tempem přesně tak rozvážným, jak si karbonový rám žádá. Tady dnes – jako i šest dekád nazpět – vznikají pod rukama italských rámařů kola se značkou Colnago.
Stojíme ve Viale Brianza 10 v Cambiagu, které se nachází na severním, průmyslovém předměstí Milána. Otočte hlavu naproti přes ulici a uvidíte, jak se tajemná vila s růžovou fasádou a kouzelným suterénem odráží v zrcadlových oknech nové budovy, která tam vyrostla a kde je dnes firemní ústředí. A taky ředitelna pana Ernesta.
Google u jeho jména uvádí funkci vynálezce. Ernest i v 88 letech (dnes 91), stále pobíhal po své fabrice, zvedal sluchátko nebo oknem, co z kanceláře vede do haly v přízemí naplněné rámy, trikoty a fotografiemi všech hvězd, co na jeho kolech jezdily a vítězily, občas vyhlédl na dění tam dole.
Přitom by nemusel, protože obrazovka na majestátním pracovním stole z mahagonu ukazuje záběry ze čtyř kamer, kterými sleduje dění ve firmě. Pan Colnago je nezastavitelný. A neuvěřitelný. „Dokud budu žít, budu tady v továrně. Nemůžou mě z vlastní firmy vyhodit,“ říká patriarcha jen napůl žertem.
Jeho motto zní: Dokud máte sny, máte projekty. Dokud jsou projekty, máte práci. Dokud pracujete, žijete. A on je v práci každý den. Další členové rodiny dnes sice řídí byznys na denní bázi, ale on – který je v práci často první i poslední – má stále ve všem hlavní slovo.
Jeho kancelář, stejně jako soukromé muzeum v další části budovy představující průřez dějinami firmy, je pokladnicí historie. Plány na stole, návrhy možných příštích kol, poznámky na kouscích papíru i kusy karbonových trubek, všude hromady trofejí a poděkování. Ale největší bohatství jsou podle něj myšlenky. „Nebo lépe řečeno myšlenky, které se dočkají plodů,“ říká.
Na komodě pod sklem září obří model rudého monopostu Ferrari, protože spojení s italským automobilovým konstruktérem bylo pro Colnaga osudové. „Enzo byl génius! A vždy svým inženýrům říkal: Pamatujte, že kolo je perfektní stroj. A jestliže váží osm kilo a může dosáhnout rychlosti 80 kilometrů v hodině bez vibrací a oscilací, kolik by měla vážit Formule 1, když jezdí 300?“ Nikdy nedostal odpověď.
Bicykly Colnago jsou zhmotněním všeho, čemu se zakladatel značky od svých dvanácti let, kdy ho rodiče poslali do učení ke značce kol Gloria, naučil. Musel tenkrát lhát o svém věku, protože legálně se v Itálii smělo pracovat až od čtrnácti let. Sestavil tehdy 25 kol týdně, zato dnes v době největší poptávky dokáže z továrny odjet až 200 rámů denně. To se možná nejeví jako závratné číslo, ale pan Ernesto hrdě říká: „My jsme Colnago. Konkurence možná vítězí na množství, ale proč jíst něco obyčejného, když můžete mít kaviár.“
Zlomená noha mu ukončila závodní kariéru. Jako mechanik pak objel 25 ročníků Giro d´Italia a naučil se při tom naslouchat závodníkům a podle jejich přání stavět kola. „Protože když strávíte roky s profesionálem, jakým byl Eddy, naučíte se všechno,“ říká. V profesionálním pelotonu se jeho kola objevila v roce 1974, kdy Gianbattista Baronchelli málem porazil Merckxe na Giru.
V poslední dekádě především americké značky postupně vytlačily Colnago z výsluní největší, nejúspěšnější a nejvlivnější značky v profesionálním pelotonu. Ale dnes firma z Cambiaga dodává stroje Pogačarovi, Majkovi, Trentinovi nebo Yatesovi, tedy závodníkům z UAE Team Emirates, který řídí Giuseppe Saronni, jedna z legend historie italské značky.
Za dveřmi do tmavého sklepení v Cambiagu se otevírá fanouškův ráj. Všude ve stojanech řady rámů v surové podobě, další v různých fázích rozpracovanosti. Moci si tak jeden vybrat… Většina ze stávajícího portfolia značky má původ v Asii, ale za přesunem na východ není ztráta italské autenticity, byl to jen nevyhnutelný krok, protože Tchaj-wan má know-how na výrobu monokokových rámů. Takže „doma“ se vyrábějí jen legendární ocelový Master a high-endové C68 z karbonu, zatím poslední verze rámu lepeného do mufen, jehož věhlas začal růst v 90. letech, kdy tým Mapei dominoval kostkám Roubaix. „Ten rám je jako Rolexky, taky nadčasový,“ říká pan Colnago.
Fréza bzučí, brousí konce trubek do správných profilů a úhlů a kdybyste chtěli, můžete je obšlehnout, protože na skříni jednoho z rámařů je magnetem přichycen nákres C68, na kterém právě pracuje. Mimochodem taky kreslený hand made na zašlém papíru, jako by si i na takovém detailu tady při kompletní ruční výrobě zakládali.
Na začátku každého rámu je příprava dvousložkového lepidla patentovaného složení, takže o něm se dozvíte jen to, že je tmavě šedé. Jeho množství se přesně odvažuje, aby bylo jisté, že všechny rámy budou identické. Nožíkem coby špachtlí se pak jedna roura po druhé napatlá lepidlem a když je hotov základní trojúhelník, umístí jej podle velikosti rámu do očíslované stolice, která tvar pojistí. S lepidlem se dá nějakou dobu ještě pohybovat, takže právě teď je čas doladit nejen délky rámových trubek, ale i jejich správnou rotaci v mufně. Teprve pak se zbytek lepu otírá a následně jde rám do pece, kde celek při teplotě mezi 70 a 80 stupni tuhne.
Celý proces od nařezání trubek, přes lepení, „pečení“, na první pohled nešetrné broušení a lakování 14 základních barev plus dalších v zakázkovém programu zabere skoro celý den. Pod celou akcí je podepsáno 16 osob, protože dva zaměstnanci na rámech pracují ve vývojářském a výzkumném oddělení, šest jich staví samotné rámy a osm je lakýrníků v dílně v Toskánsku.
Každý rám nakonec v továrně otestuje speciální crash test stroj, přičemž odolnost je jeden z primárních parametrů kol z Cambiaga, který tu řadí i před váhu. „Rám je srdce kola, musí být bezpečný,“ říká zakladatel firmy a i proto byl vždy proti snižování váhového limitu UCI 6,8 kilo. „Je nesmysl stavět kolo pro Kristoffa s takovou vahou, když na kostkách Roubaix musí vyvinout tolik síly. Colnago se neláme. Jsou stovky lidí, kteří mají můj rám už roky. Ale když teď nad tím tak přemýšlím,“ zarazí se na chvíli, „možná to byla chyba dělat tak solidní rámy. Lidi nemusí kupovat nové.“
Přesto se pan Ernesto zdráhá mluvit o dokonalosti, protože ta je v tomto světě nedosažitelná. „Můžete se jí blížit, krok za krokem, třeba jako Anquetil, když rok za rokem ukrajoval po sekundě ze svého času na Velké ceně národů, nebo jako Bubka, když posouval po centimetrech světový rekord v tyči,“ říká trošku filozoficky. „Když půjdete moc rychle, riskujete, jako se to stalo mně, když moje kola odmítali jako příliš pokroková. A taky je nebezpečí v tom, že když dosáhnete dokonalosti, jste na konci cesty.“
Ale tam, když hledíme na elán toho čilého muže s brýličkami, zatím Ernesto Colnago – byť letos už 91letý – rozhodně není.
